„Mami,
potřebuju pochovat.“ To je jedna z nejčastějších potřeb našich dětí. Velmi
často moje dcery vyžadují, abych je objala, podržela v náručí, políbila
nebo lépe opusinkovala, pohladila, poškrábala na zádech, vzala na klín a chvíli
tiskla k sobě nebo něco takového. Taková potřeba nastává vždycky, když
docházejí síly fyzické nebo morální.
Někdy
se moříme s matematikou a ono to nejde. Čísla a znaménka se pletou, mínus
nebo plus, dělení, násobení, všechno jedno. Jsme z toho celé upočítané,
dcera lehce nešťastná, já lehce naštvaná a co teď. „Mami, potřebuju pochovat,“
tiskne se ke mně nešťastně se tvářící holčička. V objetí nabereme sílu
obě. Pak si dáme pusu, smlsneme kousek čokolády a jdeme na další předmět.
„Mamí,
já asi potřebuju pochovat,“ šourá se ke mně hromádka neštěstí. Snažila se mě
překvapit v kuchyni a zatím rozlila vodu, vysypala cukr, zamazala se a
trošku se řízla. Beru ji na klín a šeptám do ouška, že je moje šikovná
hospodyňka a velká pomocnice. Pofoukám pořezaný prstík a za chvíli se už
domlouváme, jak tu spoušť zlikvidovat.
Nebo
se kočičky hádají, poštěkávají po sobě, ne a ne si vyhovět. Jsou podrážděné,
začínají být hysterické a už ani vlastně nevědí, proč se začaly dohadovat. Co
s tím? Hledat kořeny sporu, abych mohla spravedlivě rozhodnout, je
dlouhotrvající, úmorná a taky úplně zbytečná práce. Jako jediné rozumné řešení
se nabízí pochovat obě, jednu po druhé. Většinou žádná nechce čekat, protože se
to už nedá vydržet, a tak skončíme všechny tři na jedné hromadě na posteli nebo
na polštářích na zemi.
Zdá
se, že vždycky, když je jejich nádrž na lásku prázdná, nemohou uspokojivě
fungovat, dokud nedoplníme zásoby. Už to znám, a tak se většinou nezdržuju
zlobením a rozčilováním, vyšetřováním a zkoumáním příčin, prostě se rovnou zeptám:
„Nepotřebuješ náhodou pochovat?“ Skoro všechno se tím vyřeší.
Nedávno
jsem potkala svou kamarádku. Šla po ulici, já proti ní, obě jsme někam
spěchaly. Měla stažený obličej zklamáním a při pozdravu byla na pokraji pláče.
Co tak honem udělat, abych jí vyjádřila svou podporu? Na nějaké rozbory nebo
řečňování tady na ulici opravdu není čas. Instinktivně vztahuju ruce a objímám
ji. Chvilku ještě stojí celá strnulá, ale pak se mi schoulí do náruče, uroní
dvě tři slzičky a je jí líp. Vysmrká se, usměje a vzápětí obě pokračujeme každá
svou cestou. Že by to stačilo? Co jsem jí tím vlastně dala? Ono jedno objetí
tolik znamená?
Sama
jsem se o tom tuhle přesvědčila na vlastní kůži. Bylo mi mizerně, bolela mě
hlava, připálila jsem bábovku, protože jsem na ni v troubě zapomněla.
Psala jsem totiž cosi na počítači a v závěru jsem to všechno nešťastně
smazala. Celá práce v háji! Ke všemu na mě byla sprostá sousedka, která je
jinak nepříjemná ke všem a já si to normálně tak neberu, ale tohle byla
poslední kapka. Seděla jsem v kuchyni jako hromádka neštěstí, slzičky mi
kapaly na ubrus a měla jsem pocit, že jsem úplně k ničemu. Když mě takhle
našel můj muž, viděl, že je to vážné. Já takhle zbořená běžně nebývám. Ale
udělal přesně to jedině správné, co v této chvíli mohl. Objal mě, tiskl
k sobě a já jsem cítila, jak ze mne padá všechna tíha.
Potřebujeme
to jako děti, kdykoli nám docházejí síly. Obejmout, podržet v náručí,
políbit nebo lépe opusinkovat, pohladit, poškrábat na zádech, vzít na klín a
chvíli přitisknout nebo něco takového. To všechno je totiž vyjádřením lásky a
bez lásky se žít nedá.
z knihy Smím být něžná
